úterý 26. října 2021

Slepičí sněm

    Jedno staré venkovské moudro říká, že abyste neměli problémy v kurníku, měli byste mít jednoho kohouta na sedm slepic. V případě, kdy je více kohoutů, než je jejich sedminásobek v počtu slepic, začne se v kurníku nemilosrdně bojovat, aby bylo jasně určeno, kdo je tam k páření a kdo k blednutí závistí. Pokud však máte na jednoho kohouta přeslepicováno. Přestává to kohout stíhat a může klesnout produkce vajec. Staré venkovské moudro ovšem neříká, co se stane, když kohout chybí úplně.

    Já jsem to konečně zjistil, díky návštěvě jednoho pražského podniku, který je tak klidný, až tento klid zasahuje personál. Chybí-li kohout, slepice vyrazí do čajovny. Čajovna v tomto případě není definitivním místem a to může být vyměněno za jiný podnik dle druhu slepice. Tedy vedle slípek čajových lze narazit i na slípky kávové, vinné či na ty, jenž rády sedí na vysokém bidýlku, tedy slepice barové.

    Nejzásadnější dovedností potom není plnění normy snášení vajec nebo rekord v chycení největšího počtu žížal, ale jde hlavně o sladění kvoku. Tedy, když jedna slípka řekne kdá, tak druhá neřekne kvo, nýbrž doplní tu první dalšími dvěma kdá kdá. Pokud se nekterá ze slepic rozhodne neladit, může si to dovolit jen v případě, že vyhrála soutěž nosnic.

Témata, která jsou povolena se dají rozdělit do několika kategorií:

Studijní:

    Zde si slípky porovnávají studijní výsledky či dosažené vzdělání a to nejen svoje, ale i dalšího kuru, který znají, s tím, že jejich úspěchy jako by byli jejich vlastní. Většiny studijních výsledků při tom dosahují tak lehce, jako by si jen zobli prosa. 

Filozofické:

   Tady se slepice zaobírají velkými tématy. Zda bylo dřív vejce nebo slepice a jak to udělat, aby bylo dobře ve všech kurnících světa.

Společenské:

    Téma, které zahrnuje řeči o jiných slepicích, povětšinou nedosahujících stejných kvalit, jako přítomné slípky. Dále pak o kohoutech, keří sice v jejich kurníku nejsou, ale mohli by být, kdyby tyto slípky chtěli.

Byl jsem touto skupinou tak zaujat, takže ddyž jsem platil, nevím ani proč, ale místo věty: "Drobné si nechte," vyšlo jen hlasité "Kykyryký"

    

úterý 16. dubna 2019

A jak zpívá Jiřík: ,,Dobrá ráno, krásné ráno"


To jsem zase jednoho rána vstal s tím, že využiji možností, které mi moje banka umožňuje, neboť není nad moderní technologické vymoženosti současného bankovnictví. A tak, když jsem se nepřihlásil do svého internet bankingu, protože prostě proto, rozhodl jsem se vrátit ke starému dobrému způsobu, který šustí a kdekoli v podloubí ho můžete vyměnit jediným gestem za omamné látky.

Zkontroloval jsem si čas a vyrazil směrem k bankomatu, abych ze své peněženky opět udělal věc, kterou nosí bohatí pánové a jíž se dá mávat na nižší kasty, aby nezapomínaly, že jsou nižší kasty. Po cestě mi dělaly společnost sluneční brýle a dobrá nálada vyvolaná dnem, jež bych se nebál nazvat výletním. Proto mne ani nerozhodil fakt, že bankomat byl obsazen a můj čas nástupu do MHD se krátil. Podíval jsem se na telefon, abych se o této skutečnosti přesvědčil a než jsem ho strčil zpět do kapsy, návštěvnice bankomatu, otevřela dveře a začala na mne být trochu nepříjemná, což v překladu znamená, že se do mne začala srát.

Nevšiml jsem si sice věštecké koule, ale jsem přesvědčen, že paní o mne věděla vše, včetně první lásky, prvního políbení a první mensturace. Usoudila, že jsem velice netrpělivý člověk. To mne neuráží, každý má právo na jednu chybu. Omluvil jsem se za to, že takto působím a upozornil, že nikterak není mým úmyslem takovýto dojem budit. Paní ovšem pochopila můj lstivý úskok, trvala na tom, že spěchám a že si mám jít tedy vybrat hotovost, což je pro mne očividně otázka života a smrti. Zdráhal jsem se vejít a opětovně se omluvil, že jsem nechtěl působit tímto dojmem. Ale bylo zřejmé, že paní by mne nejraději chytila a odvlekla před bankomat, kde by mi tak pět minut mlátila hlavou o obrazovku, dokud bych tam telepaticky nezadal pin. Jediný důvod, proč to neudělala, byl ten, že ve své levé ruce držela peněženku a v pravé ruce nic. Abyste rozuměli, její pravá ruka byla očividně nějak postižená. Vykazovala jistou dávku zchromlosti. Prostě ta paní byla krypl.

Když mi potřetí připomněla, že hrozně spěchám a koulel jsem očima, upozornil jsem jí na to, že mám na očích sluneční brýle a že jí nechci podceňovat, ale nejspíš přes ně nění úplně vidět, ačkoliv, když jste věštkyně, asi vás brýle nezastaví a telepatie je vaše druhé jméno. Zeptala se mne na věk, na děti, na zdravotní stav, čímž mne ujistila v tom, že je to nějaký předběžný průzkum pro žádost o ruku. Což u někoho jako ona, není až tak překvapivé.  Když nemáte ruku vlastní, žádáte o ruku jinou. Dovolil jsem si, ohledně její sebejistoty v tom, jak se cítím já, utrousit něco ve smyslu, že bych neměl tu odvahu takhle na první dobrou odhadovat lidi, ale byl jsem ujištěn, že dělá patnáct let na ministerstvu školství a že má zkušenosti. Do té doby jsem netušil, že na to, abyste se orientovali v lidech je potřeba nechat se zaměstnat na ministerstvu školství, protože to je jediné ministerstvo, které vám v rámci vstupního školení dá runové kameny, křišťálovou kouli a psychologický kurz s názvem - Poznej muže a jiná zvířata u bankomatu

Nejsem konfliktní, ale paní si potřebovala říct svojí. Zkoušela mou mez a byla jí docela blízko. Nezačal jsem být naštěstí útočný a větu o tom, že kryplové jsou očividně zlí lidé, jsem si odpustil. Po ní by totiž nejspíš následoval třicetiminutový křik na téma – Co si o sobě kurva myslíte.

pátek 15. června 2018

Něco málo o blanokřídlých


 Jak všichni víte (a kdo to neví, je vidět, že se o mne nezajímá tak, jak bych si zasloužil), našel jsem si práci. Nedělám to pro peníze, můj otec je velkotovárníkem, jehož podnik vykořisťuje zahraniční turisty z východu, kteří hledají kousek toho štěstí na západní straně světa, a matka sloužila jako děvečka na statku, čímž jasně dokazuji, že můj osud je určen klasickým románovým stylem. Takže i když nerad, jsem obklopen aurou štěstí.

Nová zaměstnání vždy přináší nové kolektivy. A nové kolektivy jsou zdrojem nových zážitků. Obzvlášť, když do kolektivu přijde někdo, nezvyklého charakteru a moudrosti tak plný, že si o něm každý řekne, že je to arogantní kretén.

A tak jsem vplul do pracovního procesu. Za dobu, kdy jsem sbíral pracovní zkušenosti jsem si povšiml, že na všechny takové skupiny lze aplikovat s téměř stoprocentní přesností pravidla každého pavilonu opic menších rozměrů, kdy počet blech v kožiších primátů se můžu srovnávat s baletními otočkami relativně zdatného tanečníka,a který lze najít v každé větší evropské destinaci. Základní složení je: Vůdčí samec, opičák přisluhovač (může být více jedinců), nerudný opičák, který chce být vůdčí samec, ale nemá schopnosti na to, aby byl vůdčí samec. U žen se to rozděluje jen na slečna opice (může být více jedinců) a matka opice, jejíž úkolem je starat se o ostatní slečny opice. Jenže občas se to seběhne tak, že se to tlupy plné opic zatoulá jiný živočišný druh.

Zprvu jsem si téměř nepovšiml larvy, která ne a ne opustit svou plástev. Chovala se tak nenápadně, že jsem si nebyl jist, kdo to je a jestli to není jen špatně naaranžovaný držák na vodu.

Pak se ozvalo bzučení.

Rád bych řekl, že larvoidní dívka je pracovitá, hezká a dobře oblečená. To by se ovšem nesměla s pravidelnou přesnotí odívat do něčeho, co bych hledal spíše na prádelní šnůře filmů z třicátých let, kdy děvčata ještě věděla, jak vypadá volánek a šila si šaty zásadně z přehozů, které jejich babičky střežili jako oko v hlavě. Ale nechci tu hanět někoho, kdo nevzešel z poměrů pražských. Mám k těmto lidem až otcovské sklony, protože vím, co s nimi dokáže udělat izolace a sňatky se sourozenci.

Je pracovitá.

A co se tak stane, když se v tlupě oběví příslušnice hmyzího společenství zastávající šlechtický post?

Z tlupy se stane úl. Z opičích samců jsou trubci. Dokonce i vůdčí samec se jím stane a i když je větší než ostatní trubci, je to pořád jen trubec. Samice jsou posunuty na pozici mluvícího nábytku a ignorovány.

Želbohu jak se zdá, tak když se někam připlete pražák, který svým egem otevírá dveře, aniž by bral za kliku, je jakákoli trubcovitost nemožná. Přirovnal bych to k průvodci po českých polích a lesích se zvýšeným zaměřením na faunu, která má ve svém repertoáru více nohou než je standart určený vyhláškou vydanou poslanci Křemílkem a Vochomůrkou, zatímco Rákosníček nebyl k jednání připuštěn, pro nesourodý počet vlasů na hlavě, díky čemuž člověk pozná rozdíl mezi včelí královnou a mouchou.

Každopádně věřím ve vzájemné vycházení a kdyby něco, mám v nejspodnějším šuplíku svého stolu plácačku.

úterý 29. května 2018

Sázka


Učinil jsem nová zjištění. Venkov se rád sází. 

Učinil jsem ještě jedno zjištění. Venkov s Prahou prohrát nechce. A řeknu Vám, že když se venkovan vsadí se mnou, hejsekem, z něhož Vltava smrdí tak, že se za ním plazí hejno ryb travou a labutě s ním chtějí zažít lásku fyzického typu, zapomíná na jednu věc, že si pořád ještě pamatuji, jak se drží motyka v ruce. 

A tak jsme se vsadili. 

Je fascinující, že při každém hovoru si chasník či selka stoupne vždy tak, aby na Vás vrhali stín. A to nejčastěji v lese, stodole a v noci, kdy je podle nich jejich stín největší. 
Sázka měla ukázat, že ne všichni pražané jsou dokonalý a že někteří z nich se dokonce občas na chvíli, která obsahuje časový úsek zahrnující porod a promoci jednoho člověka, tak jako fláknou. Nechtěl jsem na to reagovat, protože jsem už půl druhé hodiny zjištoval, zda člověk mého vzezření, které při určité poloze nabývá polohy špatně živené housenky, dokáže projít metamorfózou. Venkov je ovšem neodbytný. A když na mne dopadla již druhá fůra venkovského štěstí (čti hnoje), pochopil jsem, že si někdo žádá mou pozornost. Podíval jsem se na napřaženou pravici, která slibovala nekompromisní jelito kopyto platí to, pomalu vstal, dal si zlatem vykládané křeslo na vyvýšené místo čítající desku položenou na ramenech čtyř statných eunuchů afroamerického typu a přijal nabízenou ruku. Sázka tedy byla uzavřena hned poté, co mi síla středního medvěda posunula ukazováček a malíček na pozici prostředníčku s prsteníčkem, zatím co palec nenávratně osiřel, a jelito s kopytem naštíplo vřetení kost a bolíto vystřelilo platíto někam mezi číslo 155 a 158.

Pokud se ptáte, kdo vyhrál? Vězte, že o tom nechci mluvit a není síla, která by mne přimělat k vyjádření, jež by snad mohlo vést k dehonestování kohokoli, kdo se sázky účastnil...

...ale vyhrál jsem.

úterý 5. září 2017

Boj o první místo, místo k sezení.


Není nad tu radost v očích dítěte, když sevře v rukách svůj kornout naplněný sladkostmi a vyrazí konečně na svou vytouženou cestu do první třídy zákaldní školy. Celé prázdniny posloucháte, jak se dítko těší, neboť netuší, že ho to tam během prvního týdne přestane bavit, a s vědomím toho, že má ještě devět let před sebou v rámci jakési připravky na opravdové studium, začne vztekle házet školní tašku se všemi věcmi, včetně zavařovací sklenice plné šneků, do rohu pokoje, aby tak jasně vyjádřil, co si o celém systému školství myslí. A já jsem pro. Nenutme děti chodit do školy, když nechtějí. Jen ať sedí hezky doma, hrají si a vyrůstají v hezké negramoty, kteří jsou pro společnost takovým přínosem, jako je dentista pro hemeroidy, tedy kouknot se na ně může, ale nerozumí jim.

Hlavní a nejlepší přínost pro společnost to bude mít v tom, že když nastoupím začátkem září do metra, vklidu se posadím v poloprázdném vagonu a nebudu dostávat taškami ze všech stran. Tu do hlavy, tu do těla tu do partií, které přijdou dětem naprosto zbytečné, neboť si nepamatují zábavnost chvíle jejich početí. Zapomíná se, že po prázdninách se z prvňáků stanou druháci, což zdvojnásobí nával lidí v jakémkoli druhu dopravního prostředku zahrnutého do integrované dopravy hlavního města. A to jsme teprve u dvou tříd. U těch ovšem, jak všichni víme, škola nekončí.

Výsledek je takový, že už cesta na zastávku začíná člověka stresovat, protože vidí jen aktovky. Někteří si ještě vezmou jako doprovodu babičku s dědou, aby se necítili osamělí, díky čemuž potřebují některé spoje o šest vozů víc, aby se i nadále cesta tímto způsobem prováděná dala považovat za důstojnou. Je naprosto mimo mé chápání, jak dokáže dítě o velikosti menšího zavazadla zabrat tolik místa jako stádo středně velkých nosorožců. Tedy do výšky dobré, ale na zemi se držte u zdi. Dítě rozjuchané totiž dokáže šlápnout na vaší nohu i když jste šest metrů daleko a nacházíte se v protijedoucí tramvaji. Nechápu tuto anatomickou záhadu, akceptuji ji však pro notně ošlapané boty.

Hromada dětí na jednom místě je totiž ne nepodobná útoku hustitské hordy v čele s Janem Žižkou, který má ovšem obě oči a bezohlednost takového rozsahu, že pro lízátko zhasne mrknutím oka lidský život. Děti navíc mají neuvěřitelnou tendenci se hromadit. Občas mám pocit, že skupina dětí čítající určitý počet jedinců, se během cesty rozmnoží dělením až na trojnásobný dav. Tento dav vás pak vytlačí na první zastávce ven, bez ohledu na to, zda jste vystupovat chtěli nebo ne. 

Takže první školní den, který se tváří jako bezelstná radost školáčku, je pro mne jen vyhlášení desetiměsíční války. A jak všichni víte, tak zhruba o dva dny později mávám trenýrkami v bílé barvě nad hlavou.

čtvrtek 31. srpna 2017

Spisovatelé, muži k ničemu.


Jsem spisovatel. Nejsem si jist, zda jím opravdu jsem, nebo si to jen zbožně namlouvám. Pravda je ovšem jedna a to ta, že píši. A neboť pero je silnější meče, jsem takovým novodobým rytířem. Někteří by mohli tvrdit, že Donem Quijotem, ale já samozřejmě vím, že jsem Lancelotem. Tedy žiji pro čest, obcování se zadanými svých přátel a zrazování nadřízených. Protože i když byl chudák Lancelot nejlepším z rytířů, byl to tak trochu idiot. Když tak nad tím přemýšlím, zlatý Don Quijot.

Každopádně jsem spisovatel. Neboť definice spisovatele je ve schopnosti psát. Úspěšnost jeho literárního díla z něj pak dělá pouze Úspěšného spisovatele, což je ve své podstatě jen přídavné jméno a koho přídavné jméno zajímá, když máme jména podstatná a ta jsou podstatná. A já jsem spisovatel. Což podle mé předchozí definice je i čtyřleté dítě píšící dopis rodičům podle vzoru na tabuly, který zkopíruje i s podpisem Pepíček, ač se dítko jmenuje Anička.

Spisovatelé se dělí podle způsobu jejich tvorby. A já jsem typický kavárenský spisovatel věrný odkazu páně Šimka a Grossmana a mnohých dalších, kteří byli talentovaní stejně jako já. Nezvolil jsem si samozřejmě pražské prominentní kavárny, jak by se to čekalo, ale skromně chodím na místa mne příhodnější. Do pražských intelektuálních kaváren.

Pražská intelektuální kavárna je místo, kde se neschází jen intelektuálové. Ty jsem tu všeho všudy potkal jen dvakrát. Jak se později ukázalo zabloudili tam omylem a kdybych je prý nezdržoval, už dávno mohli být doma.
Namísto toho se tu schází skvadra lidí, kteří používáají k pití biočaje pouze rokokové malíky a baví se o nihilismu, feminismu, post cointismu a alkoholismu. Alkoholismus dokonce prokládají praktickými zkouškami. Ačkoli kolem druhé ráno už není jasné, kdo jde z intelektuální kavárny a kdo se jen tak ožral.

A tuhle přišli intelektuálky. Nemám nic proti ženám, jsou to dokonce má nejoblíbenější zvířátka hned po psech, ale občas mne zaujmou jako pozorovatele. Dvě slečny, které přišli poklábosit, pokrafat, prostě si přišli cintat játra někam, kde to bude mít přidanou hodnotu. Během asi dvaceti minut jsem se stihl dozvědět, že té jedné dali jen deset dní dovolené, že ve Mlýně spát nemůže, protože se jí nechce z podivných důvodů, z nichž jsem nepochopil ani jeden, a poté, co se protáhla tak, aby každý pochopil, že svým poprsím dokáže odtlačit skříň o velikosti menšího kostela, zakončila svou řeč líčením svých rtů. Samozřejmě nikoli rtěnkou, ale štětečkem, protože to je in a krom rtů se tím dá vymalovat i pokoj o velikosti menšího kostela.

Bohužel jsem nestilhl všechna témata, neboť si ke mne přisedl notně zmoklý pán a jal se rušit veškeré osazenstvo pouštěním videí na tabletu, které byli provázeny zvukem, jako když někdo propadává asi hodinu intenzivně větvemi hustě obrostlého stromu.

Pochopil jsem, vypnul jsem počítač, zbalil se a uvědomil si, že spisovatelem se může stát jen vlastník silných nervů, pevné ruky a pravidelné stolice. A mne hold dvě věci z výše zmíněných chybí. A při tom stolici mám výbornou.

sobota 25. března 2017

Jak se vozí papaláši


 Tak jsem dostal příležitost spolupracovat s jednou významnou automobilovou společností, která se, jako jeden ze sponzorů společenské akce na mezinárodní úrovni, starala o dopravu důležitých hostů, pořadatelů a dalších lidí, kteří jsou očividně ve světě módy něčím, co byl Emil Zátopek pro balet.

Ráno v domnění že jsem módně na výši díky svému zánovnímu obleku, který ze mne dělá lepšího člověka nejen vzhledově, ale i charakterem, vyrazil jsem vyzvednutým vozem zahraniční znáčky o hodnotě malého rodinného domu, pro prvního hosta na Letiště Ruzyně (Ano Ruzyně). Tento muž měl hipsterské vzezření, ale jinak se jednalo o člověka, který působil jako tzv. normální pán. Netušil jsem, že je to na dlouhou dobu poslední člověk tohoto typu.

Pak to začalo. To co jsem měl příležitost vidět mne utvrdilo v tom, že módní trendy budu vždy jen následovat a to s notným zpožděním. Jinými slovy, moje kalhotky do zvonu mi sice sluší, ale lidé se na ně pomalu začínají dívat skrze prsty. Když kolem mne prošel muž v obleku s potiskem lesa, získal jsem pocit, že někomu v Praze chybí na zdi tapeta s motivem Šumavy. Protože ho navíc doprovázela dívka s bundou, která byla roztrhnutá přesně tak, jako by nějaký čas visela za okapovou rouru límcem až do chvíle, kdy jí jinak pevná látka zklamala a vytvořila na zádech díru o velikosti malého kaňonu, byl jsem ve svém názoru na krádež jenom utvrzen. S ohledem na vysoké procento takto oděných lidí koncentrovaném na cca 3 metrech čtverečních jsem byl zasažen vtíravým pocitem, že bych si měl minimálně natrhnout sako, dát si kalhoty na hlavu a na vůz o hodnotě malého rodinného domu vyrýt jako důkaz modní gramotnosti ženské genitálie dětinským způsobem a nejlépe lysé.

Jediným relativně normálním člověkem byla jedna známá osobnost, při jejímž prvním nastoupení do vozu a představení se způsobem, že jako oba víme kdo to je, ale budeme jako dělat, že na tom nikomu z nás nesejde, jsem si pro sebe říkal „Já ale vůbec netuším, kdo ty jsi zač“. Nakonec jsme setrvali v družném hovoru při kterém jsme zjistili, že máme dramaticky tolik společného. Oba jsme začínali větší dramatickou roli na pozici Laci ve hře Její pastorkyňa, což ji mimochodem velice kvalitní přestavení, které by měl každý vidět (toto není reklama).

Tři modelky, které jsem odvezl asi sto metrů, což byla běžná vzdálenost přesunu účastníků této veleslavné modní akce, která má pro svět asi takový význam, jako skok do dálky tříletého dítěte překonávající dosavadní rekord skoku do dálky v kategorii tříletých dětí, se dokonce rozhodli, že ve mne probudí slinné žlázy na maximální úroveň. Věděli že jsou krásné, že jsou to modelky a že já jsem muž. Tato rovnice jim k rozhodnutí podle všeho stačila. Když jsem nedbal zvaní na drink, bylo mi sdělenou jednou z nich o druhé z nich, že jede pod tím kabátem jen v průsvitné košilce. Odvětil jsem, že já bych něco takového nosit nemohl, vysadil tři grácie u baru a odjel zpátky na místo sběru, abych dostal do vozu účastníky nejlepší – teplouše a jejich heterosexuální kamarádku na výši.

Dáma se mnou od začátku mluvila jak s debilem, na což jsem od svých kamarádů zvyklý, ale když jsem zadal do navigace adresu jejího bydliště a ona zjistila, že nás to vede jinudy, než čekala, dostal jsem se do komunikační kategorie Lautrdebil. Od té doby mi v kánonu sdělovaly dva ženské hlasy trasu kudy mám jet. A přiznejme si, že už jedna žena stačí, aby měl muž chuť auto po deseti minutách nasměrovat ke krajnici a nechat se svodidly opravdu svést.

Poslední cestující mne nechal stát ve sjezdu způsobem, kdy mne kdykoli mohlo popostrčit auto spediční firmy před bránu ke které má klíč jenom svatý Petr, jen proto aby nemusel jít víc jak pět metrů. Pak mne blahosklonně pustil, ačkoli je mi jasné, že když akci nesponzoruje zahraniční automobilová společnost, žere doma bramborový salát z papíru.